Mozaika Digitálních vzpomínek

Komentář k filmu Jana Eyrová

Michaela Hrachova — Tue, 08 Nov 2011 13:23:10 +0000

Jakmile jsem se doslechla o nové adaptaci mého oblíbeného románu, byla jsem rozhodnutá ji navštívit, jakmile poběží v kině. Jana Eyrová je román anglické spisovatelky Charlotte Brontëové. Pozornost, ačkoli ne nijak velká, se jí i její sestře Emily věnuje snad na všech středních školách. Do bližšího povědomí však většinou propluje pouze dívkám. Alespoň takovou mám zkušenost. Jana Eyrová totiž představuje dívčí román, který zaujme nejednu dospívající dívku. Během mých středoškolských studií se dostala i do mého srdce. Přečetla jsem knihu a zhlédla film z roku 1996. O patnáct let později spatřila světlo světa nová adaptace tohoto slavného románu.

Ještě předtím, než budu mluvit o samotném filmu, nastíním alespoň základní dějovou linii. Jana Eyrová je ještě jako dítě poslána svou zlou tetou do internátní školy pro sirotky. Tam získá skvělé vzdělání a posléze pracuje jako guvernantka v domě pana Edwarda Rochestra. Netrvá to dlouho a mezi těmito dvěma lidmi vzklíčí láska. Jenže je tu jeden háček, který vyjde najevo až teprve ve svatební den. Víc říkat nebudu, nerada bych prozradila příliš mnoho a připravila tak čtenáře a diváky o překvapení. Teď už ale k samotnému filmu.

Postavu Jany Eyrové si zahrála pro mě až do té doby neznámá Mia Wasikowska. I přesto mi během celého filmu byla velmi povědomá a já jsem až po jeho skončení zjistila, že je tato herečka rovněž představitelkou slavné Alenky v říši divů. Musím říct, že mě tahle Jana Eyrová velmi mile překvapila. V knize ji Charlotte Brönteová popisuje jako dívku, která příliš krásy nepobrala, a přesně tímto se nejspíš řídili tvůrci adaptace z roku 1996, kde se mi hlavní představitelka vůbec nelíbila. V nejnovější verzi měli tvůrci šťastnější ruku. Ačkoli jsem si Janu Eyrovou nikdy jako zrzku nepředstavovala, řekla bych, že Mia Wasikowska je mnohem povedenější. Stejně dobrý výběr padl i na Janin protějšek. Edwarda Rochestra hraje velmi pohledný Michael Fassbender.

Celý film začíná Janiným útěkem od pana Rochestra. Nebudu říkat, proč utíkala, protože nechci prozradit příliš mnoho z děje. Každopádně onen útěk se odehrává asi až v polovině knihy. To je jedna linie příběhu a mezi ní se odvíjí linie druhá – Janino dětství – až do momentu, kdy se obě spojí. Za zmínku stojí i pár přímo hororových momentů. První z nich byl hned na začátku, kdy zlá teta zavře nebohou Janu do strašidelného pokoje. Další podobně děsivá scéna, která se mi vybavuje, se odehrává někdy okolo poloviny filmu, kdy Jana ošetřuje Richarda Masona. Příběh sice velmi dobře znám, ale v tomto okamžiku jsem si vskutku nebyla jistá, zda se v tuto chvíli objeví šílená žena Edwarda Rochestra či nikoli.

Vedle úžasných výkonů herců jsem si po celý film užívala tajemnou atmosféru Anglie 19. století, díky které získal celý film příjemný nádech romantismu, čili období, v němž kniha vznikala. Ačkoli na konci se tradiční schéma romantismu trošku poruší, protože příběh dopadne dobře. A přesně takové filmy a knihy mám ráda. Hrdina může celou dobu trpět, ale nakonec stejně musí dojít svého štěstí. Přesně tak našla své štěstí i Jana Eyrová s milovaným Edwardem Rochestrem.

Po zhlédnutí filmu v kině ho vždy zařadím do jedné ze dvou kategorií. V té první jsou filmy, které se mi líbily natolik, že se těším, až vyjdou na DVD a já je znovu uvidím. Do druhé kategorie se pak dostanou snímky, které zhlédnu v kině, ale víckrát je už vidět nepotřebuji. Janu Eyrovou jednoznačně posílám do první kategorie a není to pouze ženský názor. Z filmu byl nadšený i můj bratr, který byl na filmu se mnou. Janu Eyrovou můžete vnímat z různých úhlů – jako romantický příběh, jako drama hlavní hrdinky, možností je spousta. Faktem však zůstává, že je, dle mého názoru, Jana Eyrová velmi povedený film.

Pro bližší informace se můžete podívat na hodnocení na ČSFD.

Proč začít běhat

Michaela Hrachova — Sun, 04 Sep 2011 20:34:50 +0000

Sport mám ráda. A to navzdory tomu, že v něm příliš nevynikám. To mě ale neodradilo a dokonce se domnívám, že jsem v poslední době na své kondičce docela zapracovala. Začala jsem totiž běhat. Předtím jsem jezdila na kole a hodně chodila, ale přeci jen to nebylo ono. Při běhu cítíte každou vypocenou kalorii.

Tím nejdůležitějším v každé činnosti, ať už se rozhodnete dělat cokoli, je stanovit si cíl. Přesně tak jsem to udělala. Mým cílem se stal desetikilometrový závod Nike Run Prague. Dokonce jsem se včas zaregistrovala, abych z toho pak už nemohla vycouvat. Teď už není cesty zpět. Dostanu triko se svým originálním mottem a poběžím. Abych však do cíle doběhla, je nutné podstoupit trénink.

Letošní léto se příliš nepovedlo. Buď prší, nebo je zima, anebo také obojí najednou. To však žádného opravdového běžce nesmí odradit. Dočetla jsem se, že neexistuje špatné počasí, nýbrž existuje pouze špatně oblečený běžec. Abych pravdu řekla, mezi ty skutečně nadšené běžce nepatřím. Zimu ještě jsem ochotná snést, déšť ale ne. Ačkoli letos opravdu hezkých letních dní příliš není, těch suchých je alespoň o něco víc, a tak se snažím vyrážet každý druhý den. Někdo by mi možná oponoval, že bych měla chodit trénovat každý den, pokud je to jen trošku možné. Podle mě, a nemyslím si to jen já, si však tělo potřebuje odpočinout, a proto je rozumné vyrážet třikrát až čtyřikrát do týdne.

Bydlím v Praze, ale přesto se nemusím při svých trénincích proplétat mezi davy lidí a automobilů. Jedná se totiž o kraj Prahy, konkrétně Letňany. Není to tak dlouho, co nám tu vybudovali lesopark, který představuje úžasné místo pro běh a nejen pro něj. Táhne se od Letňan až do blízkých Kbel a celá trasa, kterou většinou běhám, má okolo pěti kilometrů. Celá trasa je velmi příjemná, směrem do Kbel do mírného kopečku, což usnadní cestu zpět, která se naopak svažuje dolů. Kdybych běhala na ulici, mezi paneláky a rodinnými domy, zřejmě bych potkávala akorát tak mračící se lidi, jež se vracejí z práce. V lesoparku se ale naopak můžu usmívat, tedy pokud mi to dech a plíce dovolí, na ostatní běžce, jezdce na in-linech nebo na cyklisty, posledně jmenovaní však většinou kolem mne pouze prosviští.

Největším šokem pro mě byl asi šedesátiletý pán v kraťáskách (dědou se v žádném případě nazvat nedal), jenž kolem mě proběhl a nechal mě kdesi daleko za sebou. To ale nebylo vše, mé překvapení totiž bylo ještě větší, když se kolem mne prohnal podruhé. Jinými slovy – udělal si tam kolečko navíc a stejně mě opět předběhl. To mě přivedlo k jasnému závěru. Budu chodit pravidelně běhat a za čtyřicet let třeba také takhle vyvedu z míry jiné mladé lidi.

Běh je přirozený pohyb. Navíc nás nestojí vůbec žádné peníze, přináší nám potěšení a po nějakém čase i lepší kondičku a postavu. Mně přináší ten největší pocit štěstí vždy ve chvíli, kdy se příjemně unavena pohodlně usadím na gauči a vychutnávám si chvíle po běhu, které jsou podle mého nejpříjemnější.

Na Nike Run Prague se už asi nepřihlásíte. Pro velký zájem museli registraci nových běžců ukončit mnohem dřív, než chtěli. Existuje však mnoho dalších závodů a třeba se jednou potkáme na skutečném dvaačtyřicetikilometrovém maratonu.

Cesty Berounskem

Michaela Hrachova — Sat, 20 Aug 2011 09:17:05 +0000

Navzdory všem krásám a vůním světa, doma je doma a věděl to i český spisovatel Ota Pavel. Právě s ním je totiž spjat jeden z nejkrásnějších regionů naší malé země – Berounsko.

Do centra Berounska – města Berouna – se dostaneme buď automobilem, které pak můžeme nechat zaparkované před místním nádražím, po dálnici D5, anebo vlakem a to vždy jednou za hodinu rychlíkem, anebo dvakrát do hodiny starými modrými pantografy, které jsou ale v poslední době z velké části nahrazovány supermoderními vlaky typu City Elephant.

Královské město Beroun odedávna těžilo ze své strategické polohy. Památkou na doby dávné jsou zbytky středověkých hradeb, které lemují jádro dnešního města. Žádný návštěvník také nesmí opomenout tzv. Městskou horu, kde nalezli své útočiště večerníčkové hvězdy – tři medvědi Vojta, Kuba a Matěj. Dnes bychom v nich malá medvíďata však už těžko hledali.

V horkém letním dnu mnoho z nás zatouží po točené zmrzlině. Pokud si chcete dát tu nejlepší berounskou, najdete ji na náměstí přímo pod tzv. „horní bránou“. Zapomeňme ale na civilizaci a vydejme se po proudu řeky Berounky. Při cestě z náměstí směrem na nádraží můžeme nakoupit svačinu v nově otevřené pekárně. Těsně před nádražím zahneme vlevo a cesta za dobrodružstvím může začít.

První zastávkou je Tetín. Podle pověsti sídlila Libušina sestra Teta právě zde. Výstup od řeky až na Tetín nás možná bude stát trochu sil, vždyť všechna sídla byla dříve stavěna na kopcích, rozhodně ale nebudeme litovat. Naskytne se nám totiž úžasný výhled na řeku, na její protější břeh, na celou krásnou berounskou přírodu. Hned, jak nás všechna ta krása začne nudit, vydáme se na další cestu. Tentokrát to bude ke Svatému Janu pod Skalou.

Z kopce sejdeme opět dolů do údolí. Zahalí nás stíny stromů a my začneme cítit něco tajemného. Právě v tomto okamžiku vcházíme do obce Svatý Jan pod Skalou. Naše kroky míří přímo do skalního kostela někdy nazývaného také jeskyní svatého Ivana podle poustevníka a později i světce, který zde v 9. století žil a byl pochován. A posléze se i my, stejně tak jako všichni poutníci, vypravíme až nahoru Svatojanské skály. Naším cílem je dřevěný kříž na vrcholu a impozantní výhled na celé okolí.

Přenesme se teď ale od legend o svatém Ivanu a pověstí o Libušině sestře Tetě o několik století dále. Před námi se totiž tyčí Karlštejn – jeden z našich nejnavštěvovanějších hradů. Během svých středoškolských studií jsem ho denně viděla dvakrát při cestě vlakem. Karlštejn však stojí za to vidět i vevnitř. Že ženy na hrad nesmějí? Tak to nebylo ani v dobách Karla IV. Jediným místem, které jim bylo zapovězeno, bylo patro Velké věže, kde pobývali obránci královského pokladu.

Myslíte si, že není možné během jednoho výletu toto všechno stihnout? Ale ano, je. Okruh Beroun – Tetín – Svatý Jan pod Skalou – Karlštejn je příjemným výletem i pro méně zdatné chodce. Putování po tomto kraji vás ani nezruinuje. S výjimkou Karlštejnu se všude dostanete zadarmo. Pokud chcete ušetřit, můžete na tento majestátní hrad pohlížet jen zvenčí. Jestliže jste však zvědaví na Karlštejn zevnitř, můžete si vybrat ze tří prohlídkových okruhů.

Berounsko je příjemné i pro cyklistiku, ačkoli se cyklisté mnohdy při náročných výšlapech do kopce nadřou. Je to úplně jiný terén, než je například rovné Polabí. Pro mne osobně jsou přitažlivější kopce Berounska, protože po každém úspěšně zdolaném vrcholu mne pak čeká cesta dolů. Na oběd se pak můžeme stavit v Srbsku na výbornou svíčkovou.

Pokud však na velké výlety nejste. Sedněte si k řece a vychutnávejte si klid a ticho (samozřejmě s občasným přerušením při projíždění vlaku na trati Praha – Beroun). Signál na mobilní telefon zde nečekejte, alespoň pokud se budete pohybovat podél řeky mezi Berounem a Karlštejnem. Vezměte si ke čtení Smrt krásných srnců a poznávejte všechna popisovaná místa. Berounsko nabízí krásná místa jak pro výlety, tak pro přemýšlení.

In-line bruslení v Německu

Lucie Cabanova — Thu, 04 Aug 2011 07:46:23 +0000

Pokud jste příznivci inlajnového bruslení, mám pro Vás zajímavý tip na výlet do sousedního Německa do oblasti zvané Lausitzer Seenland.

Lausitzer Seenland neboli česky Lužická jezera je oblast jezer, která se nachází zhruba 3 hodiny jízdy z Prahy, asi 50 km za Drážďanami. My jsme první den vyzkoušeli in-line trasu okolo Bärwalder See. Tato trasa je vhodná pro začátečníky, povrch je tvořen velmi kvalitním asfaltem, který je široký zhruba 3 m a po celou dobu v podstatě rovinatý, jen s několika malými sjezdy. Tento okruh, měřící 22 km, je zajímavý tím, že s krásnou přírodou tu kontrastuje výhled na chladící věže elektrárny Boxberg. Za krásného počasí je samozřejmě také možné využít koupání v jezeru, surfing, jachting a vodní lyže.

Náš výlet byl koncipován jako 4 denní a pro jednoduchost jsme zvolili ubytování v jednom z kempů v blízkosti jezer. Náš kemp se jmenoval Komfortcamping – Niemtsch, ale samozřejmě je možné využít i některý z dalších kempů. Cena za noc a osobu se pohybuje okolo 10 €, v ceně je samozřejmě zahrnuta i sprcha a milovníky sauny potěší, že v areálu kempu se nachází finská sauna s úžasným zázemím za přijatelnou cenu (4€ na 2 hodiny).

Další trasu jsme zvolili kolem jezera Senftenberger. Toto jezero vzniklo v roce 1973 zatopením povrchového dolu, což mimochodem v této oblasti není výjimkou. Trasa je dlouhá 18 km, povrch je trochu horší, místy se nevyhnete zámkové dlažbě a hrubšímu asfaltu. Nicméně trasa vede opět pěknou přírodou a cestou se můžete vykoupat nebo zastavit na typický Kari Wurst v některém stánku s občerstvením.

Mezi jezera, která byste určitě neměli vynechat, dále patří např. Geierswalder See, Sedlitzer See, Partwitzer See a Neuwieser See. Výlet k Lužickým jezerům je možné určitě naplánovat, vzhledem k malé vzdálenosti od Prahy, jako víkendový. Vyhnete se tak navíc přeplněným pražským in-line stezkám, kde občas nevíte, komu se vyhýbat dřív

Pokud byste chtěli najít více informací o jednotlivých in-line trasách, podívejte se na tuto podrobnou mapku oblasti.

Autor fotografií: Jan Zvěřina

Olympijský Seefeld: centrum sportu i odpočinku

Petr Coch — Sun, 24 Jul 2011 15:12:07 +0000

I když je léto v plném proudu, někdo z vás už se možná těší na zimní lyžařskou sezónu a začíná plánovat, kam by se vydal. Pro milovníky rakouských sjezdovek bych měl tip na menší, ale velmi zajímavé lyžařské středisko poblíž Innsbrucku. Tím je Seefeld in Tirol, malebné rakouské městečko, dějiště dvou zimních olympijských her a mistrovství světa v lyžování. V roce 2008 zde také trénovala česká fotbalová reprezentace na šampionát EURO.

Do Seefeldu se v zimě můžete vydat za sjezdováním, ale i na běžky. Většina zdejších sjezdovek je spíše nenáročná, vhodná i pro začátečníky, ale ani pokročilí se tu jistě nebudou nudit. Upravený sněhový povrch je tu totiž známý svou špičkovou kvalitou. Pro běžky je zde připravených 275 km běžeckých stop opravdu vysokého kvalitativního standardu.

Po celodenním sportu na vás čeká nespočet kaváren a restaurací, ale také velmi dobře vybavené wellness centrum Olympia Schwimmbad s vnitřními i venkovními bazény, mnoha různými saunami, tobogány a lázeňskými prostory. Musím se přiznat, že tenhle bazénový komplex mě uchvátil a za 4 dny v Seefeldu jsme v něm strávili celkem 8 hodin.

Cesta a ubytování v Seefeldu

Do Seefeldu jsme se vydali autem z Prahy pohodlně po dálnici přes Německo a celá cesta nezabrala více než 5 hodin. Posledních pár kilometrů v Rakousku už se po dálnici nejede a tak není potřeba platit za rakouskou dálniční známku.

Hotely a penziony jsou v Seefeldu na každém kroku, my jsme se však ubytovali asi 5 km od lyžařské „základny“ ve vesnici Reith bei Seefeld, ve velice příjemném penzionu Edelweiss. Za 25 euro na osobu za noc jsme měli k dispozici apartmán s velkým balkonem, obývákem, vybavenou kuchyní, satelitem, wi-fi připojením k internetu a samozřejmě parkováním přímo před penzionem.

Gschwandtkopf – ideální pro začátečníky

První lyžařský den jsme věnovali sjezdování ve středisku Gschwandtkopf, které je ideálním pro začátečníky a mírně pokročilé lyžaře. Sjezdovky jsou velice široké a celý den perfektně upravené. Svah se v prostřed své šíře postupně propadá více než po stranách, začínající lyžaři si tak mohou najít libovolně prudký pruh pro sjezdování.

Do Seefeldu na běžky

Každý nám doporučoval běžecké stopy, které jsou zde vyhlášené svou kvalitou. A mohu to jen potvrdit. Stopy jsou v okolí Seefeldu spravované tyrolským Gütesiegelem (kontrola kvality), všechny tratě jsou tu skvěle značené a udržované. Pokud si běžky nepřivezete s sebou, místní půjčovna vám za velmi příznivou cenu půjčí to nejmodernější běžecké vybavení, především značky Fischer.

Již zmiňované wellness centrum Olympia Schwimmbad přijde vhod právě po celodenním výletě na běžkách.

Rosshütte

Pro pokročilé sjezdové lyžaře je v Seefeldu připravené výše položené středisko Rosshütte, na které vás doveze rychlý vláček. Kabinkou se pak dostanete ještě výše na Seefelder Joch. Tady nás lyžování bavilo nejvíce, vybírali jsme si z několika sjezdovek různých délek, které na sebe navazují, takže je možné sjet celou tuto horu v jednom kuse.

Za dobrého počasí velice doporučuji přibalit fotoaparát a nechat se vyvézt kabinkou z Rosshütte na Härmelekopf – Bergstation, odkud je opravdu nádherný výhled na okolní hory a samotný Seefeld odsud budete mít jako na dlani.

Seefeld in Tirol je velmi pěkným místem pro lyžování, odpočinek i zábavu. Rád bych se sem vrátil také v létě s fotoaparátem, okolní hory a alpské louky tu musí být velice fotogenické.

FastStone Image Viewer: Nejlepší prohlížeč obrázků zdarma

Jan Sequens — Fri, 22 Jul 2011 02:58:09 +0000

Každý, kdo fotí digitálním fotoaparátem, pocítí při prohlížení obrázků na počítači velmi brzo potřebu najít lepší prohlížeč než jsou Prohlížeč obrázků a faxů (či nově Prohlížeč fotografií) a Malování – dva ve Windows standardně nainstalované programy velmi špatné úrovně. Pravděpodobným požadavkem bude také to, aby se jednalo o prohlížeč, který je k dispozici zdarma.

Na internetu je ke stažení takových programů poměrně mnoho. Sám jsem vyzkoušel ty nejznámější z nich, kterými jsou IrfanView, XnView a ACDSee (tento je zdarma jen jako zkušební verze). U všech mě ale něco rozčilovalo nebo mi něco scházelo, žádný mi „nepřirostl k srdci“. To se změnilo, když jsem poprvé vyzkoušel bezplatný prohlížeč fotografií FastStone Image Viewer. Ten je volně ke stažení na stránkách FastStone. Je také na místě zmínit, že jeho ovládání se vám zobrazí hezky v češtině.

Stažený soubor má asi 5 MB, takže je stažený během chvíle. Instalace spočívá v podstatě jen v klikání na tlačítko OK. Program spustíte poprvé skrz nabídku Start. Doporučuji hned poté zvolit v menu Nastavit > Nastavit a jít na záložku Asociace, kde lze zaškrtnout typy souborů, které se mají automaticky otevírat FastStone Image Viewerem. Doporučuji zaškrtnout všechny typy. To je z instalace a nutného nastavování vše, nyní už se vám obrázky budou samy otevírat v tomto prohlížeči v celoobrazovkovém režimu.

Jelikož tento prohlížeč nazývám nejlepším a skutečně jej považuji za mimořádně kvalitní, uvedu některé funkce a vlastnosti, které ke své své spokojenosti používám a které se o moje pozitivní hodnocení zasloužily.

FastStone otevře všechny typy souborů

Ještě jsem nenarazil na formát fotografií, který by Image Viewer neotevřel. Poradí si dokonce i se soubory z Adobe Photoshop (*.psd).

„Vyjížděcí“ panely

Pokud během prohlížení obrázků zajedete myší na okraj obrazovky, vysune se určitý funkční panel. Může to být jeden z těchto čtyř:

panel náhledů, zajedete-li nahoru,
informační panel, zajedete-li doprava,
ovládací panel, zajedete-li dolů,
panel funkcí, zajedete-li doleva.

Je to velice rychlé a pohodlné. Máte vše přirozeně k dispozici i ve fullscreen režimu.

Panel náhledů

Zajedete nahoru a vidíte všechny obrázky ve složce. Zobrazí se i náhledy souborů, jejichž miniatury Windows ve složkách zobrazit neumí.

Lupa

Pokud podržíte levé tlačítko myši, fotografie se přiblíží. Přiblíženým obrázkem můžete i pohybovat. Opět velmi rychlé. V menu Nastavit > Nastavit doporučuji na kartě Lupa nastavit Stupeň zvětšení na 1.0.

Funkce ořezávání

Stiskem tlačítka „X“ spustíte režim ořezávání obrázku. Doporučuji si předdefinovat několik poměrů a ty u ořezávání používat.

Kopírování a přesouvání fotografií

Stiskem tlačítek „C“ (Copy) a „M“ (Move) kopírujete, resp. přesouváte fotografie do jiných složek. Nabídnuta je vždy poslední složka, do které se kopírovalo, resp. přesouvalo, a potvrzení se provádí stejnou klávesou. Celé zkopírování či přesunutí pak tedy vyřídíte velmi rychlým „dvojstiskem“ „CC“ nebo „MM„. Skvěle se to hodí např. na třídění fotografií na dobré a špatné, vyzkoušejte.

Bezztrátové otáčení JPEG obrázků

Pokud provedete otočení JPEG fotografie tlačítkem na ovládacím panelu (dole), provede se automaticky bezztrátové otočení. Při každém „normálním“ otočení se totiž obrázek znovu ukládá do formátu JPEG, čímž vždy trochu ztratí ze své kvality. Při bezztrátovém otáčení je ale vše v pořádku a obrázek můžete otáčet, kolikrát potřebujete.

Snadno dostupné EXIF informace o fotografii

Stačí najet kursorem zcela doprava, zobrazí se na informačním panelu. EXIF informace jsou údaje z fotoaparátu, který do nich ukládá informace o času pořízení snímku, použití blesku, úrovni „zazoomování“ a další. Každý fotograf si rád EXIF informace prohlédne.

Úrovně a křivky

Tyto nástroje použijete tehdy, pokud chcete u fotografií upravovat kontrast, světlost a v podstatě všechny změny tonality (fotografie tmavá vs. světlá, kontrastní vs. mdlá) i barevnosti (fotografie „trochu do modra“ apod.). Použití úrovní a křivek je spíše téma na zvláštní článek, proto jej zde rozepisovat nebudu. Nicméně, tyto osvědčené funkce jsou k dispozici na vlevo umístěném panelu funkcí.

Hromadné úpravy fotografií (tzv. „dávkový převod“)

Pokud máte např. 300 fotografií a chcete je všechny např. zmenšit, abyste je mohli někomu poslat po internetu, pokud byste se o to snažili ručně, byla by to práce na pěkných pár hodin. FastStone Image Viewer může takové hromadné úpravy obrázků udělat automaticky. Hodí se to zejména na:

hromadné zmenšení,
hromadný převod do jiného formátu (např. z TIFF do JPEG),
hromadné přejmenování.

Tuto funkci použijete tak, že se stiskem klávesy Enter přepnete z celoobrazovkového režimu do režimu prohlížeče, označíte fotografie určené k převodu, stiskem pravého tlačítka myši vyvoláte nabídku a zvolíte Nástroje > Dávkový převod.

Pár věcí se tam musí nastavit, ale není to složité. Zmenšení (či zvětšení) nastavíte pomocí Pokročilých voleb, pro hromadnou změnu formátu je určena roletka Výstupní formát a pro přejmenování je volba Přejmenovat.

Porovnávání podobných fotografií (a vybírání té nejlepší)

Pokud potřebuji vybrat nejlepší (např. nejostřejší) fotografii z několika podobných, držím levé tlačítko myši, abych měl snímek dostatečně zvětšený (na té nejdůležitější části snímku), a měním fotografie kolečkem myši. Podobné fotografie jsou obvykle seřazeny těsně za sebou, protože byly takto i pořízeny. Trik je ten, že z obou fotografií se mi zobrazuje stejný přiblížený kousek a já tak mohu velmi dobře porovnat rozdíly. Vždy porovnám dva snímky a ten horší smažu, čímž za chvíli získám ten nejlepší.

Zajímavá je i možnost porovnávání až čtyř obrázků najednou pomocí nástroje Porovnat obrázky v menu Nástroje.

Použití dvou monitorů

FastStone Image Viewer podporuje práci s dvěma monitory, vše se dá nastavit v Nastavení na záložce Druhý monitor.

FastStone je zdarma, v češtině a není protivný

Možná to zní legračně, ale tento prohlížeč fotografií vás zkrátka nebude rozčilovat. Bude dělat to, co očekáváte a co potřebujete.

Přeji příjemné prohlížení a spoustu krásných fotografií!

Vyzkoušeli jste FastStone Image Viewer? Podělte se o své zkušenosti v komentářích!

Korsika a kaskády Polischellu

Lucie Cabanova — Tue, 19 Jul 2011 17:49:37 +0000

Chtěla bych se s Vámi podělit o jeden z nejhezčích výletů, který jsme zažili společně s několika přáteli na nedávném cestování po Korsice.

Na Korsiku jsme vyrazili prvních čtrnáct dní v červenci, a to ve dvou autech a osmi lidech. Po příjezdu na ostrov byl naplánován výstup na nejvyšší bod Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Z vrcholku hory je za dobrého počasí vidět celý ostrov, což je zážitek, který určitě stojí za tu dřinu, kterou Vám Monte Cinto při výstupu i sestupu nadělí. Nám však bohužel počasí příliš nepřálo, takže jsme se až k vrcholu nedostali, nicméně dobrý pocit zůstal alespoň z výkonu, který jsme podali.

Chuť jsme si ovšem spravili hned na dalším výletě, na který jsme se vydali na kaskády Polischellu, které se nacházejí v jižní části ostrova. Kaskád je na Korsice hned několik a patří k turisticky velmi navštěvovaným místům. Jedná se v podstatě o túru vedoucí korytem řeky, která je zpestřená lezeckými částmi a četnými průzračnými jezírky. Záleží na každém, zda daný kousek přebrodí s batohem nad hlavou, přeplave nebo obejde po souši. O nádherně průzračnou vodu a vodopády není nouze. Zkrátka, kaskády Polischellu jsou místo, které nemůžete při své cestě Korsikou minout!

Na věku nezáleží…

Petr Coch — Mon, 18 Jul 2011 15:10:36 +0000

Byl páteční podvečer, jasná modrá obloha a tak jsem se při cestě z práce rozhodl pro krátkou relaxační procházku podél řeky Vltavy. Očekával jsem již typicky rušnou modřanskou Fitness stezku a nespletl jsem se. Proudy cyklistů, běžců a bruslařů, maminek s dětmi a další zástupci mladé generace. Na menším molu, kde jsem se chystal chvíli setrvat, jsem ale spatřil fascinující výjimku.

Muž a žena, kteří seděli na konci mola bez zábradlí a kývali bosýma nohama nad hladinou řeky, tvořili zamilovaný pár zcela jiné generace. Dle mého odhadu bylo oběma hodně přes 80 let a já nemohl spustit oči z jejich vitality a nadšení do života. Drželi se za ruce, vedle sebe měli velkou láhev coca-coly a nahlas se smáli tomu, co jeden druhému vyprávěl. Muž se pak zvedl, otočil se – v tváři vypadal vlastně ještě starší, než se mi na první pohled zdálo – a chystal se nastavovat samospoušť na moderním fotoaparátu Nikon se stativem, aby se společně vyfotili.

Nic z toho mi vůbec nepasovalo k jejich věku. Myslím, že je skvělé, když se někomu daří i ve stáří žít naplno, udržovat takto svěží vztah se svým nejbližším a nepřejde do tak častého stavu, ve kterém senioři stále smutní nebo hledají problémy, nepřijímají modernější svět a se svým protějškem diskutují nejvíce nad televizním programem. Samozřejmě nemám v úmyslu jakkoli útočit na starší generaci, ve svém věku na to ani nemám právo a každý si vybírá cestu životem sám, ale tomuto výjimečnému páru velice fandím.

Po tomto zážitku jsem zapomněl na únavu z práce a svět byl v ten večer mnohem krásnější, než bych očekával.

Podzimní výlet do Českého Švýcarska

Jan Sequens — Sun, 17 Jul 2011 21:06:26 +0000

Na podzim získá příroda nádherný, pestrobarevný vzhled a láká pořízení hezkých fotografií. Abychom se tu krásu pokusili zachytit, vyjeli jsme si na jednodenní výlet do národního parku České Švýcarsko. Ten se nalézá na severu republiky v okrese Děčín. Tato oblast se také někdy označuje jako Českosaské Švýcarsko nebo Labské pískovce.

V Českém Švýcarsku se člověk kochá především barevnými lesy, ze kterých vystupují majestátní skalní útvary – brány, mosty, věže a skalní stěny. Nejznámějším takovým útvarem je Pravčická brána. Je to sice největší skalní brána v Evropě, nám se ale upřímně líbí spíše jiné sklaní útvary v Českém Švýcarsku, mimo jiné proto, že přímo pod Pravčickou bránou stojí budova restaurace Sokolí hnízdo, která poněkud kazí celkový dojem velkolepého přírodního díla.

Jelikož jsme si výlet naplánovali pouze jako jednodenní, vyrazili jsme kolem čtvrté ranní z Prahy, abychom stihli ranní slunce již „v terénu“. Kolem sedmé hodiny jsme již kráčeli od auta zaparkovaného v Jetřichovicích směrem k Mariině skále, kterou bychom určitě každému doporučili. Nejen že nabízí velmi poutavý výhled, ale je i sama sobě zajímavou stavbou. Na Mariině skále jsme také pořídili možná nejzajímavější snímek.

Během dne jsme prošli ještě blízké okolí a pořídili několik dalších snímků. Na silnici nás pak minula velmi stylová kolona naleštěných „brouků“, tj. legendárních vozů Volkswagen Brouk.

Chcete-li pořídit hezké podzimní fotografie, navštivte České Švýcarsko. A pokud máte nějaké tipy, kde jinde se na podzim dobře fotí, neváhejte se podělit v komentářích.